Jako určitý pandán ke slavným a českému čtenáři dobře známým pamětem španělského filmového režiséra Luise Bunuela Do posledního dechu vyšly na počátku 90. let vzpomínky jeho ženy Jeanne vzešlé z rozhovorů s mexickou novinářkou Marisol Martín del Campo. V jejích vzpomínkách se její život dělí na dvě odlišné etapy: dětství a mládí Jeanne Rucarové v rodné Francii a (brzké) manželství s Luisem Bunuelem, které spolu s historickými událostmi převrátilo její život na ruby. Její memoáry jsou vzpomínkami ženy, která se musela vzdát svých ambicí (gymnastika, hra na piano) ve prospěch dominantního manžela-umělce, jemuž měla vytvářet klidné rodinné zázemí. Její zážitky vykreslují obdivovanou postavu věčného rebela a nekompromisního libertýna v jiném světle, náhle se odhalují jeho jiné stránky: překvapivě konzervativní postoje, mačismus, kterým dusil nesmělé pokusy své ženy o emancipaci. Druhou stranu ale představují chvíle opravdové lásky a pocitů porozumnění. Nejedná se tedy o ublížené nářky nad ztracenými léty, je to věcné bilancování jednoho partnerského soužití s jeho klady i zápory. I když, jak podotýká autorka, kdyby ho prožila o třicet let později, možná by líčila daleko tragičtější příběh.