"Bůh je nejosamělejší člověk na světě," čteme ve třetí sbírce básní Olgy Stehlíkové - ovšem není to bůh krutý ani lhostejný, jen lidsky opuštěný. Nedosažitelnost nejkrásnějšího světa, který vytvořil, jej nutí hledat útěchu v příbězích. Vypráví si je sám. Přesouvá své figurky s dětským zaujetím, pozoruje jejich rozvržení a touží jim být blíž, být jim roven. A tak je portrétuje: je přitom nehezky hravý, a přesto plný rozmarného porozumění.