Kniha Jany Poncarové Vlastní pokoje přináší dvanáct rozhovorů s českými spisovatelkami, zastupujícími různé generace, literární žánry, přístupy k tvorbě, názorové proudy i strategie přežití (nejen) v umělecké branži. O své zkušenosti bytí spisovatelkou i o podmínkách, ve kterých tvoří, hovoří Kateřina Tučková, Alžběta Stančáková, Anna Bolavá, Kateřina Dubská, Lenka Pastorčáková, Daňa Horáková, Lucie Faulerová, Petra Soukupová, Michaela Klevisová, Simona Martínková Racková, Martina Heš a Karin Lednická. Knihu rámují dvě eseje – autorky publikace Jany Poncarové a nakladatelky a literární dokumentaristky Barbory Baronové, které vedle vlastních zkušeností mapují i realitu českého literárního provozu obecně. Publikaci Vlastní pokojedoprovázejí také stylizované portréty českých spisovatelek, zasazené do kontextu modelů pokojíčků ze sbírek UMPRUM muzea, které připravila fotografka Dita Pepe. 

Kniha Vlastní pokoje je především praktickou reflexí dvou slavných přednášek britské spisovatelky a nakladatelky Virginie Woolf, které v roce 1929 vydala ve formě eseje s názvem Vlastní pokoj. Věnuje se v něm potřebě žen-spisovatelek disponovat osobním prostorem, časem a penězi k tomu, aby mohly tvořit. Na to, jak se situace píšících autorek změnila téměř sto let od vytvoření intelektuálního konceptu Virginie Woolf, odpovídají ženy v novém titulu Jany Poncarové, parafrázujícím slavný esej.

V knize vystupují ženy s rozmanitou životní i profesní zkušeností – spisovatelky svobodné a bezdětné, s malými i odrostlými dětmi, ženy krátce po škole i seniorky. Některé teprve debutují, jiné si vydávají knihy samy, další postupují práva na své knihy do zahraničí a vyprodávají desetitisícové i statisícové náklady. Každá má jiné priority, možnosti, zázemí i privilegia. Všechny ale spojuje touha psát – a to často i navzdory životním okolnostem, jako je nedostatečné zázemí pro tvůrčí práci, mateřství, péče o jiné osoby nebo neprivilegovaná sociální situace.