Sbírka básní Miroslava Salavy nese všechny příznačné rysy jeho dřívější tvorby: stopy zděšení nad faktem, že on sám, nikoli člověk obecně, je pramenem hrůzy, marnosti a zmaru. Každá báseň se zdá být vyňata jako detail z monumentální nástropní fresky, z alegorie posledního soudu, kde strach stojí vedle soucitu a krása vedle hanby.