V roce 1908 Edith Durhamová takřka samotná (pouze se svým věrným albánským průvodcem) procházela křížem krážem skrze izolované, málo zmapované a v dané době často démonizované území severoalbánských horských kmenů. To ve své době představovalo jedno z posledních celistvých osídlení v Evropě, kde stále vládlo nepsané zvykové právo. Durhamová v této knize čtivou a nezřídka i humornou formou poskytuje svědectví o životě místních lidí, jejich kultuře, společnosti i náhledu na svět - to vše prostřednictvím jejích vlastních zážitků a neobyčejných příběhů, které během svého více než ročního pobytu mezi horaly nasbírala. Zároveň se jedná o zásadní etnografickou práci, která poodhaluje jeden z (ve své době) nejméně objevených koutů Evropy.