Nový román Ondřeje Štindla nazvaný Tolik popela nabízí v hojné míře to, co známe už z autorových předchozích tří próz - řečeno s českými literárními recenzenty, "Štindl je výborný vypravěč s nezaměnitelným stylem" (Reflex), vyznačujícím se "nezvyklou bohatostí i obrazností jazyka" (Deník N), jehož příběhy jsou vždy vystavěny "s vnitřní logikou, a přitom s překvapivými zvraty, s kompoziční čistotou a funkčností všech součástek" (Respekt). Hlavní hrdina románu, stárnoucí literát a překladatel Kryštof, se znenadání a vlastně proti své vůli ocitá na životní křižovatce, když se napřed za poněkud trapných okolností seznámí s mladou levicovou intelektuálkou Kristýnou a nedlouho poté i s Kamilem, guruem bizarní sekty prazvláštně spojené s Kryštofovou zesnulou sestrou. Počínající pandemie přitom proměňuje svět, jak jej znal, a zpřítomňuje možnost jeho konce - a vstříc "osobní apokalypse" jde možná vstříc i Kryštof sám, provázený melancholií, groteskou, dotírajícími vzpomínkami i temnými tušeními. Stává se z něj váhavý aktér příběhu velkého odhalení či krutého kosmického žertu. Anebo love story.