Když Arabové tancují na diskotéce, vypadají u toho strašně, pomyslí si vypravěč Kašuovy částečně autobiografické prvotiny, zatímco za barem utápí v alkoholu své deprese, vykořeněnost a existenciální prázdnotu. Je mu necelých třicet let, má ženu a dceru, avšak svoje místo ve světě nenašel - za svůj arabský původ se stydí, islám považuje za zkostnatělý a směšný, palestinská národní myšlenka se rozplynula v beznaději a židovská majorita o něj nestojí. Jakou samotu prožívá člověk, kterému nerozumí ani prostředí, z něhož pochází, ani jeho noví přátelé mezi Židy? A není osud arabské menšiny v Izraeli něčím podobný osudům židovské diaspory v minulosti - vždyť jakkoli touží splynout s většinovou kulturou a společností, pokaždé jim někdo připomene, že "Arab zůstane vždycky Arabem"?