Druhá básnická sbírka Libora Staňka II. nazvaná Světelné básně opět tematizuje proces vztahování se k okolnímu světu skrze autorovo důvěrné prostředí. Světlo v ní figuruje jako metafora unikavosti a prchlivosti výrazu, který se marně snaží najít pevný tvar nebo obrys. Je hravě konceptuální sbírkou, která skrze anonymní řeč světla ohledává nejasné hranice mezi romanticky autentickým gestem a promyšleným návodem.