Frances Horovitzová patřila ke kulturnímu hnutí autorů šedesátých let, které se samo označilo coby "underground". Uvádí nás do životní situace leckdy až banální, všednodenní, prosté, ale zároveň nám jakoby kukátkem dá nahlédnout pod věci viděné. Několika slovy nastíní problém, který zuří pod částečně klidnou a nehybnou hladinou. Její živelnost, něha, sexualita, přirozená dospělost bez infantility, její snaha porozumět přírodě kolem, její zaujetí i přirozená fascinace faunou a flórou - to všechno jen zasazuje do krátkých, zdánlivě nedějových veršů. Splňuje představu toho, jak by mohla v současnosti vypadat jedna z podob relevantní lyrické poezie.