Příběhy zpoza oceánu Bronislavy Volkové jsou filozofické povídky o hledání smyslu života. Na rozdíl od jejího rozsáhlého díla poetického a esejistického jde o žánr, kterého se zmocňuje především s ironickou lehkostí, byt‘ ani zde nezapře svou neustálou myslivost, s níž přistupuje ke světu, i surrealistický způsob zpracování jednotlivých témat. Jde o příběhy lyrické i narativní, prosycené úvahami o místě člověka ve světě. Jsou zde kratičké prózy (ba i jednoaktovka) vypovídající o pokřivených či vyprázdněných vztazích mezi muži a ženami, v nichž jde o odhalování prapodstaty lidských osobností, je zde syrový dialog mužských a ženských elementů i proudy podvědomí. Delší příběhy odrážejí vykořeněnost hrdinky vržené do amerického světa spojenou s hravými i vážnými úvahami o různých aspektech smyslu života. Někdy máme pocit, že posloucháme úvahy přemoudřelého dítěte, žijícího ve fiktivních situacích. Poslední, nejdelší a členitý příběh je příběhem hluboce filozofickým, vyrovnávajícím se s otázkou obětí násilí, a to především v ženském světě, a přesvědčivě budujícím vývoj, který může vést k vymýcení této duality mezi násilníkem a obětí. Vhledy a přístupy autorky jsou v naší společnosti nezvyklé, neotřelé a podnětné. Autorka používá ve svých povídkách zároveň jedinečný styl, který osciluje mezi stylizovanou dětskou naivitou a humornou filozofickou úvahou. Zvláštní je zde i kombinování ich­-formy s er-formou, jindy použití formy dialogické, včetně vnitřního dialogu. Pozoruhodný a poutavý je i formální kontrast intelektuálního diskursu s obecnou češtinou. Filozofické povídky Bronislavy Volkové zároveň zpochybňují svůj žánr i samotnou existenci zobrazených událostí. Jde přitom o skryté metafyzické pojetí života a budování zodpovědnosti za vlastní svět.