Přehled organizační, personální výstavby a výzbroje čs. protiletecké / protivzdušné obrany státu vojsky stíhacího letectva, hlásné služby a radiotechnického vojska, protiletadlového dělostřelectva a raketového vojska v období od 1.10.1950 do 30.6.1997. „Jak je patrné z podtitulu, je kniha věnována výstavbě čs. protivzdušné obrany v období téměř padesáti let. Formou přehledů mapuje organizační výstavbu hlavních druhů vojsk – stíhacího letectva, hlásné služby/radiotechnického vojska a protiletadlovců – dělostřelectva a raketového vojska. Autor se rozhodl zmíněnou problematiku zpracovat formou chronologicky řazených kompletních přehledů výstavby jednak organizační a personální. V pasážích “Kdo velel?“ jsou uvedeni funkcionáři od nejvyšších stupňů „pyramidy“ zodpovědnosti za svěřená bráněná místa a prostory a je doplněna obsáhlou fotogalerií, až na úroveň velitelů leteckých pluků. Bohatě je zmíněna a představena na desítkách ilustračních fotografií výzbroj a prostředky, podílející se na protivzdušné obraně státu od počátků (včetně kořistních typů radiolokátorů a protiletadlových kanónů) a dále celá typová řada radiolokační techniky ze SSSR, používané protiletadlové raketové komplety a celá typová řada MiGů, používaná až do léta 1997, kdy vznikly Vzdušné síly AČR. Vyjímáme ze závěru knihy – Místo doslovu … Napsal plk. v.v. Ing. Pavel Veselý, který působil jako poslední z náčelníků oddělení stíhacího letectva 2. divize PVOS v Brně. „Hned úvodem bych chtěl vyjádřit radost, že jsem loni přesvědčil autora, aby se pokusil zpracovat historii velitelství 2. divize PVOS Brno. Dosud zmíněná problematika výstavby „moravsko-slovenského svazku PVOS nebyla popsána. A popravdě ucelený přehled chybí i u “žateckého svazku“. Jako “první čtenář“ musím konstatovat, že jsem byl překvapen, co autor všechno dokázal zapracovat do této knihy. Znám ho dlouho a vím, že jeho “parketou“ bylo především stíhací letectvo. Že “zvládne“ tzv. pozemní vojska protiletecké obrany jsem jen tušil – překonal všechna mé očekávání. Jako stíhací pilot jsem vojenskou kariéru z velké části odsloužil u 11. a 8. stíhacího leteckého pluku v pohotovostním systému PVOS. Nakonec jsem až do konce existence svazku“velel“ oddělení stíhacího letectva v Brně. Tam jsem spolupracoval s kolegy ve zbrani – od radiotechnického a protiletadlového raketového vojska. Dnes, po více než dvaadvaceti letech po zrušení obou svazků PVO jsem se díky přehlednému a vyčerpávajícímu zpracování knihy “dostal zpět do obrazu“ a nejen to! Popsaný přehled výstavby stíhacího letectva, jeho řídících složek a stanovišť velení a především jeho místo v systému PVOS (v různé organizaci a pod různými názvy) zabírá období od r. 1950 až do léta r. 1997, když místo letectva byly vytvořeny Vzdušné síly AČR. Jsou zde zmíněny všechny bojové i zabezpečovací útvary a unikátní přehled velitelů na všech stupních, doplněný rozsáhlou galerií jejich fotografií – prostě něco dosud nevídaného. Jak jsem již zmínil, autor byl vždy “doma“ u letectva. Zpracoval kompletní přehled útvarů, svazků a také přehled používané letecké techniky v různých obdobích. Ale to, co zpracoval o “zelených“ – vojscích hlásné služby / radiotechnickém vojsku a také protiletadlovém dělostřelectvo a zejména o tom “nejutajovanějším“ – protiletadlovém raketovém vojsku musí “nadchnout“ i jejich bývalé příslušníky. Najdou zde doslova “dřevní“ počátky výstavby prvních jednotek hlásné služby. Její vybavení tvořily dlouhá léta kořistní radiolokátory “FREYA“. Podrobně jsou popsány všechny vzniklé radiotechnické jednotky (radiotechnické hlásky a radiotechnické roty) v sestavách hlásných praporů a pluků, reorganizace a vznik radiotechnických pluků. Od r. 1961 pak rozdělením pluků vytvořené radiotechnické prapory až po vznik radiotechnických brigád. Je zde chronologický výčet zasazování všech typů radiolokátorů, dodaných ze SSSR.