Próza současné ruské básnířky a esejistky Mariji Stěpanovové s účtujícím názvem Památce paměti reaguje na posedlost dneška minulostí. Také autorka se k ní obrací, aby ji důkladně prozkoumala a vypořádala se s ní. Ve svém románu představuje příběh vlastní, zdánlivě obyčejné ruské, respektive sovětské rodiny s židovskými a ukrajinskými kořeny, jejíž příslušníci jako by byli jen lhostejnými statisty bouřlivých dějin dvacátého století - revolucí, čistek i válek, které jsou neodbytným pozadím jejich všedních životů. Dopisy, deníky, fotografie z domácího archivu Stěpanovová citlivě kombinuje s vyprávěním o sobě a své dlouhé cestě za osudy mrtvých předků. A přece to není jedna z té spousty knihy, kdy autor jezdí po světě a hledá svoje kořeny, byť to o ní sama v textu ironicky prohlásí. Osobní linie se na stránkách románu kloubí s esejisticky laděnými kapitolami o spisovatelích Osipu Mandelštamovi a W. G. Sebaldovi, fotografech Rafaelu Goldchainovi a Francesce Woodmanové, výtvarnících Charlottě Salomonové a Josephu Cornellovi a mnoha dalších. Všechny je spojuje autorčina snaha dobrat se toho, co je to paměť v epoše postpaměti a jak je minulost přítomna v naší současnosti, která si je až příliš sebevědomě jista, že minulost plně ovládá.