Kniha je zaměřena na archeologii (českého) virtuálního prostoru a odpoutané obrazy, které ho zaplňují a utvářejí; tedy na obrazy, jež opouštějí plochu, okno, rám, centrální perspektivu, přesně vymezené stylové etapy či tradiční uměnovědu. Text zkoumá různé strategie odpoutávání obrazu, nejprve v době modernity, dále se zabývá tím, jaký vliv na zobrazování měla proměna vědeckého uvažování o prostoru, sleduje, jak se v neeukleidovském prostoru odpoutávají vnější technické obrazy J. Svobody, R. Činčery a planetárií nebo vnitřní obrazy, jak je popsal fenomenologicko-antropologický psychiatr S. Nevole. Cílem knihy není jen představit alternativní způsoby zobrazování a proměnlivost úvah o vnímání a pojetí prostoru, ale i zproblematizovat některé pojmy, které byly vytvořeny pro materiální dvojdimenzionální obraz a pro virtuální, multimediální či vícedimenzionální obrazy začínají být nedostatečnými.