Patrně ještě nikdy se v moderním českém společenském diskursu tak často nehovořilo o islámském náboženství a islámské kultuře, jako je tomu v posledních letech. Sdělovací prostředky přinášejí zprávy, články a analýzy, obsahující (snad neúmyslně) dezinformace a polopravdy, politici vydávají bohorovná prohlášení, intelektuálové a aktivisté, politologové, ba dokonce církevní představitelé se s neuvěřitelnou lehkostí a pohrdáním vyjadřují k tomuto světovému náboženství, jeho kultuře a politickým událostem, jež s ním souvisejí. Základním rysem podobných výpovědí bývá snaha o paušální odsudek, poukazy na islamizaci Evropy či na nebezpečí střetu civilizací.