V létě po promoci na vysoké škole se Suleika Jaouadová chystala, jak se říká v promočních projevech, vstoupit "do skutečného světa". Zamilovala se a přestěhovala do Paříže, aby tam následovala svůj sen stát se válečnou zpravodajkou. Skutečný svět, který našla, ji však přivedl do úplně jiné války. Začalo to svrběním - nejdříve na chodidle, potom na nohách, jako tisíc neviditelných komářích štípnutí. Poté přišlo vyčerpání, šestihodinový spánek však dívčinu únavu jen prohloubil. Následovala návštěva lékaře a pár týdnů před třiadvacátými narozeninami diagnóza: leukémie s pouze pětatřicetiprocentní šancí na přežití. Z života, který si vysnila, zbyla jen hromádka popela. Když Suleika letěla domů do New Yorku, přišla o práci, o byt a o nezávislost. Větší část následujících čtyř let strávila na nemocniční posteli, bojovala o život a popisovala celou ságu ve sloupku pro New York Times. Když Suleika konečně odešla z oddělení onkologie - po nekonečných cyklech chemoterapie, klinických testů a transplantaci kostní dřeně , byla podle lékařů zdravá. Brzy však měla zjistit, že uzdravování neskončí ve chvíli vyléčení; tam naopak začíná. Strávila 1 500 dní v zoufalém boji za jeden cíl - přežít. A teď, když se jí to podařilo, si uvědomila, že nemá tušení, jak žít.