Loutky i dělníci boží (poprvé 1916) jsou jediným románovým dílem Františka Xavera Šaldy (1867-1937), přední osobnosti české literární, divadelní a výtvarné kritiky sklonku devatenáctého a první poloviny dvacátého století. Román je významným Šaldovým pokusem o překonání modelu tradičního románu a svou strukturou je do značné míry prózou experimentální: pokouší se o psychologickou motivaci jednání postav, zahrnuje rozsáhlé výkladové esejisticky pojaté pasáže, využívá prvku deníku, motivu dvojníka atd. Loutky i dělníci boží jsou nejen románem milostným, jak jej Šalda vymezil v podtitulu, ale též románem ideovým, filozofickým, náboženským, etickým, českým (ve smyslu národní myšlenky), secesním (jak o něm mluvil Václav Černý) či také generačním. Příběh vystavěný na půdorysu milostného trojúhelníku, vztahu hlavního hrdiny Franka Lamberka k Šimonce a Kornelii, je v Šaldově pojetí rovněž prostorem k vyrovnání se s důsledky upadající kultury a hledání pevných základů pro budoucí život mladého intelektuála, který nově definuje svůj poměr ke kulturní tradici, společnosti a národnímu celku.