Ačkoli se Jack Kerouac proslavil především jako prozaik, psal také vynikající poezii - mnozí literární historici jsou dokonce toho názoru, že Kerouacovy básně jeho prózu co do kvality předčí. Tak či onak, je nepochybné, že jedním z vrcholů autorova básnického díla jsou jeho haiku. Kerouacův zájem o tuto japonskou básnickou formu byl hluboký a dlouhodobý; od poloviny padesátých let až do své smrti v roce 1969 si úderná trojverší zapisoval do deníků, prokládal jimi své dopisy, romány či eseje atd. Postupně přitom dospěl k vlastní podobě, tzv. "západnímu haiku", které se nenechává omezovat přísnými formálními pravidly, ušitými na míru japonštině, přesto si z dané formy uchovává to podstatné: schopnost zachytit ve třech krátkých verších jedinečný obraz světa, "zbavený vší poetické veteše a fíglů, a přesto vzdušný a ladný jako Vivaldiho pastorála". Kerouacova Kniha haiku, poprvé vydaná teprve po autorově smrti, přesvědčivě dokládá, že ve svém úsilí o zvládnutí zdánlivě snadné, ve skutečnosti však nesmírně obtížné formy Kerouac uspěl beze zbytku.