Autorka interpretuje Hegelovu Fenomenologii ducha jako popis cesty, na níž vědomí na každé "zastávce" formuluje konkrétní model světa. V jednotlivých modelech se kříží deskripce i normativní nárok: modely slouží porozumění situace, v níž vědomí aktuálně žije, ale zároveň jsou i výrazem toho, v jakém světě vědomí chce žít. Formulace modelů proto není jen teoretickým výkonem, ale vždy rovněž stanoviskem, které proměňuje aktuální svět. Cesta Fenomenologie, která je cestou konfliktů, nakonec ústí do světa, v němž vědomí může být svobodné. Tímto světem je skutečnost post-osvícenecké moderny: právě zde totiž vědomí nahlíží, že svět není vůči člověku cizí a že naopak jeho vlastní myšlení vstupuje do světa, např. v podobě moderních institucí, jejichž úběžníkem je rovnost, nikoliv hierarchické vztahy. Proti tradičním interpretacím Hegelovy filosofie představuje autorka čtení, které neústí v suverenitu absolutního ducha pojatého jako čisté myšlení povznesené na předmětnost. Absolutní vědění lze naopak interpretovat jako odmítnutí představy, že by se jednotlivá podoba vědomí mohla považovat za absolutní. Jak čteme v závěru Fenomenologie ducha, nekonečno kypí duchu vstříc z mnohosti, která je ve světě, nikoliv ze suverénní jednoty absolutního ducha.