Jan Theobald Held (1770-1851) byl nejenom výraznou postavou počátků novodobé medicíny u nás, jedním z předních reprezentantů pražské univerzity a zároveň také hudebním skladatelem i výkonným hudebníkem, ale především mužem s neobyčejně zajímavým, téměř "stendhalovským", jak píše autorka úvodu, životním příběhem. A pro dobu, kdy nadaní lidé byli přesvědčeni, že svými schopnostmi, talentem a pracovitostí mohou dosáhnout stejné prestiže jako lidé se šlechtickým predikátem, byl Heldův životní příběh charakteristický. Chlapec, který vzešel z poměrně chudých venkovských poměrů, se vlastním přičiněním vypracoval na předního pražského lékaře, ba dokonce i na rektora Karlo-Ferdinandovy univerzity, a navíc, obdařen mužným šarmem a hudebním nadáním, se dokázal suverénně pohybovat v prostředí šlechtických salonů, okouzlovat krásné dámy a získávat přátelství osobností z uměleckého světa. Zároveň ale nikdy neztratil ze zřetele svět lidské bídy a nemoci a jako dlouholetý ředitel nemocnice milosrdných bratří vynakládal mnoho sil na zmírňování lidského utrpení a pomoc potřebným