Stejně jako Lipany nebo Bílá hora nebyla ani tzv. normalizace jen temnou skvrnou na našich dějinách. Chceme-li na toto historické období pohlédnout bez předsudků, musíme obrátit pozornost od samotné represe ke společenským silám, které diktaturu držely pohromadě. Jen tak pochopíme trvání systému založeného na "klidu na práci" i důvody, proč se koncem osmdesátých let tak snadno zhroutil. Soubor studií Co byla normalizace? se snaží vylíčit pozdně socialistickou společnost v její rozmanitosti, neomezuje se jen na politické špičky nebo opozici. Autoři zachycují pestrou škálu postojů, které se vzpírají jednoznačnému dělení na viníky a oběti. Diktatura podle nich nebyla jen výsledkem vnější mocenské svévole, nýbrž opírala se i o určitý vnitřní konsenzus. Důrazem na sociální rozměr moci zpochybňují takový výklad, který komunistický režim chápe jako odchylku od domněle přirozeného vývoje našich dějin a tím zbavuje společnost odpovědnosti za to, co se stalo.