Monografie sleduje polemiky v české literatuře na přelomu 19. a 20. století jako svébytný žánr. Zaměřuje se na různorodé případy a typy polemik od poloviny osmdesátých let 19. století do desátých, resp. dvacátých let 20. století: diskuse o národní literatuře v letech 1886-1888, možnosti a proměny pojmu literární revoluce v polemikách na konci 19. století, polemiku o dílo a osobnost Jana Nerudy jako jeden z konceptů pořádání veřejného prostoru v letech 1892-1893. Dále přibližuje koncepční hledání modernistické (symbolistní) umělecké syntézy v devadesátých letech 19. století, programové i osobní polemické střety mezi F. X. Šaldou a okruhem časopisu Moderní revue v letech 1893-1925, spory o význam díla Vítězslava Hálka, resp. o nové pojetí literatury a umění v letech 1894-1895. Stranou nezůstává ani polemické i politické pozadí vzniku a působnosti manifestu Česká moderna odrážející se v korespondenci J. S. Machara a T. G. Masaryka v letech 1894-1896, Masarykovo angažmá v rámci tzv. hilsneriády v letech 1899-1901, rozsáhlý spor o směřování a význam generace devadesátých let v roce 1900 (tzv. pseudonymovou polemiku), proměny ohlasu tvorby a osobnosti K. H. Máchy, ale např. také obraz otevření Obecního domu v roce 1912 v časopisech jako výraz dobové umělecké diskuse. Kniha podává syntetizující obraz o těchto polemikách jako o žánru se zvláštní pamětí, působícím prostřednictvím textů různorodého založení, jako o fenoménu na pomezí diskurzivních praktik, oborů a společenských kontextů. Podobně jako se pohybuje na žánrovém pomezí, překračuje polemika pole literatury (umění) a prolíná se se sférami mimouměleckými. Je rovněž prostorem neoddělitelného prostupování a konfrontací osobního a věcného, soukromého a veřejného.