Kniha se programově pohybuje na pomezí literární a obecné historie a skládá se ze čtyř rozsáhlých kapitol. Všechny mají společného jmenovatele, jímž je emancipace české historiografie a literární historie, jež se od osmdesátých let 19. věku vymaňovaly z područí obrozeneckého romantismu především prostřednictvím intenzivních kontaktů s moderní evropskou vědou. Tento složitý proces obsahoval nejeden vnitřní svár, podmíněný zejména mezi pragmatickými snahami přispívat vědeckými poznatky k formování soudobého společenského i politického dění a ideou svébytné a autonomní vědy.