Neměly by dnes - jak moje kdysi nezpochybnitelná, mnohaletá láska k Veronice (jakkoliv tragicky skončivší), tak moje kdysi nezpochybnitelné, ještě delší přátelství s Martinem (byť později taktéž ztroskotavší) - být spíš důvodem k oslavě než truchlení? Neměl by být můj obvyklý vztek na Veroniku a Martina - stejně jako můj oprávněný pocit křivdy - třeba aspoň někdy vystřídán obyčejným vděkem? Vděkem za to, že se mi mnohaleté lásky a mnohaletého přátelství vůbec dostalo? Dnes začíná meteorologický podzim, básnický čas podzimních polí bolestných. No uvidíme. Rok 2020 byl pro valnou část obyvatel této planety zřejmě tím nejpodivnějším a bohužel mnohdy i tím nejbolestivějším obdobím, jaké kdy zažili. Rokem, který všechno změnil - i když byl většinu času zrušený. Tři sta šedesát pět dní v životě české společnosti, tři sta šedesát pět dní v životě spisovatele, otce, bratra, syna, partnera nebo sázavského občana. Jeden rok Michala Viewegha.