Filozofický esej z roku 1936 spadá do posledního období literární tvorby Josefa Čapka a je počítán mezi jeho nejvýznamnější opusy díky snaze o postižení smyslu a podstaty lidské existence. Autor a jeho druhé já zde vedou živou rozpravu o podstatných setkáních na cestě životem: s tělem, duší, různými věky člověka, smrtí, přírodou, uměním. Se vzorem v postavě v Komenského Labyrintu světa a ráje srdce, líčí symbolickou cestu člověka a konečný obrat do vlastního nitra, "do domu srdce svého". Za vrcholný znak lidství pokládá autor svobodnou duši, nezatíženou malostí a strachem.