V centru vyprávění o tom, co se děje v korutanské katolické vesnici, když někdo zemře, stojí postava sběrače kostí, jenž z kostí zabitých zvířat vyráběl mazadlo odpuzující od tažných koní mouchy a komáry. Jeho konání přejímá v metaforickém smyslu hlavní vyprávěcí postava smutečních příběhů, devadesátiletý stařík, jenž skládá do pomyslného milíře ostatky zemřelých v průběhu minulého století a skládá z nich labyrint lidských vztahů, tragédií a hrůz a také způsobu života, který vždycky - dříve či později - končí pohřebním rituálem. Nad všemi a nad vším bdí přísné oko farářovo, socha bezrukého Ježíše Krista, zachráněná z potoka, a vyobrazení pekelných muk pod křídly ďáblovými v kapličce uprostřed vsi. Trvale přítomný nesoulad života, víry, smrti a rituálu se koncentruje do svérázných historek o bezpočtu přirozených i násilných úmrtí, jež společně s popisem nejdrobnějších detailů ze života i smrti obyvatel korutanské "vesnice vystavěné ve tvaru kříže" vytvářejí originální podobenství již na zemi konaného posledního soudu.